Malíř jako statický objekt v krajině

Sedím na mezi pod mohutnými masivy italských Dolomit a snažím se zachytit moment. Myslím si, že se mi světlo nijak zvlášť nemění, je zataženo šedavou dekou, včera vytipované kulisy modrých a bílých hor jsou dnes hlavně šedé, masiv s fragmenty ledovce ve středu není vidět vůbec. Je to k vzteku! V duchu jsem už totiž viděl obraz hýřící kontrasty, ale dnes, co dnes? Z celého týdne, věnovaného úniku z civilizace za účelem kontemplace (nebo formou kontemplace?) v Dolomitech mám volno jen dnes a hory mi nadělí tohle…

"Kostel pod Monte Valandro - 2024"

Najednou slunce blikne a hory zazáří, nenadávám, doufám, rozbaluji stojan, barvy, plátno a rychle načrtávám to nejdůležitější. Přidávám i kostelík a vesnici, kterou jsem zprvu ani neměl v plánu. První hodina pomůže nahodit vše zásadní, počasí se zase mění, mraky klesají níže, scéna je jiná a já j bezděky převrstvuji jinými odstíny, pak zase… pak spadne pár kapek, ale kontury se zvýrazní, scéna se zase mění. Jsem na jediném místě už 4 hodiny a stále nemám hotovo. I přes uvolnění a odhození civilizačních tlaků a krocení vnitřních démonů prožitím předchozích dnů v samotě, cítím, jak ve mě roste nervozita. Piju z lahve červené víno, kouřím dýmku a bojuji s motivem, rostoucí tísní, barvami a nakonec i deštěm. A navíc mi už tuhnou nohy ze stálého stání a přešlapování na místě. Jak by to vlastně viděl strom? Stojí i staletí na jediném místě a svět kolem letí a mění se. Jako strom je sice do proměn vtažen stejně, jako vše kolem, jako pozorovatel by ale byl statickým objektem, zatímco svět kolem je každou vteřinou proměňován. Ne vše asi zaujme, něco si lze vybavit výrazněji, jiné je potlačeno, někde je vrstva patiny větší, aby to, co je pod ní kryla, jinde zcela prosvítá, protože v ten moment ono místo zářilo více. Beru špachtli, nejsem s tím, co vidím spokojen a tak seškrabuji část novějších barev…. Tady, pak tady, tady víc, tady méně. Na obraze jsou najednou vidět současně místa malovaná před hodinou, dvěma i na samém začátku. Bílého plátna se už nedoberu, prvotní lazury se již nasákly do jeho přediva. Dívám se na to, co mělo být restartem, ale uvědomil jsem si, že je asi hotovo. Z obrazu, ač je stále tlumený, vysvítá průřez celým dnem. Celý den jsem se hnal za představou, pro niž jsem chtěl ideální předlohu, ale obraz se nakonec dokončil sám, veden náhodou, na niž se spolehnout nelze.