Červená

Když se pustím do malování, volím často motivy, v nichž chybí barvy, které jsou pro člověka obecně opojným lákadlem. Jednou z nich je červená. Nemyslím magentu, která je základní matricí pro celé spektrum teplých tónů. Ano, tu v zásadě používám, ale zde je ingrediencí pro něco jiného a to jiné, ať už je to kaštanová, hnědá, oranžová, tmavší okry..., to už není červená, to už si žije samo ve své metamorfóze mixu. Mám na mysli červenou, která září z šípků, papriček, z květů růží, z datlí čepičky, tepenné krve, muchomůrky… Taková červená pod stromy, na vodě a v opadaném listí v impresionistickém motivu není. A přece má své místo…

Nedávno jsem maloval topoly u Bochova, pro něž jsem potřeboval zapadající slunce za mými zády. Zajímavá hřejivá živoucnost, prořezávající syrovou realitu listopadového chladu, která přivazuje mysl k hlubokým stínům z oranžové boční ospalé záře. Listy jsou okrové, žluté a ty nejnižší ještě drží zelené tóny, kůra topolů má barvu bílé kávy a zelených žilek lišejníků. Odumírající větve v koruně tmavnou do hnědofialových valér. Vše se lehce chvěje, ale pohyb je jen v listech ve větru. Jak to chvění podchytit na plátno? Oko se musí oklamat. Oko a mysl vedou spor, mysl říká, že nevěří tomu, co oko vidí a spor dodává důraz na viděný jev. A co obráceně? Co když neuvěří oko a snaží se tak odvést mysl jinam? Funguje tak červená tam, kde ve skutečnosti není? Jde o trik, ale když se takový trik použije, oko červenou zapře a mysl jí nahradí iluzí pohybu.

Nedělám si nárok na patent, všiml jsem si tohoto jevu u Moneta i leckde jinde a ten klam jsem přijal spolu s užitím modré do stínů (i ta je na těch topolech), ty jsou sice namodralé, ale ne tak modré, jak se malují. Červená je i v listech bukového lesa a vložil jsem jí do zamlžených tónů listopadového úvozu. Často ale nemám odvahu nebo potřebnou rutinu, takže nakonec zbývají jen nicotné fragmenty, mám ale rád, když se obraz v oku chvěje, chvění je zachycený život.